Rozhovor s Milanem Víchou

Rozhovor s Milanem Víchou

V dnešním rozhovoru se podíváme do soukromí fotografa, milovníka jazzu a dobré hudby, Milana Víchy, který se velmi dobře umístil v letošní celosvětové soutěži JAZZ WORLD PHOTO, ale o tom až později.

Ahoj Milane, zapomněl jsem v úvodu ještě na něco, čemu se věnuješ?
Ahoj, ne, na nic podstatného.

Jak dlouho už se věnuješ fotografování a pamatuješ si na svou první fotku, kde a jak vznikla?
Hodně dlouho, jak se říká asi tak 100 let. Jen intenzita bývala různá, dokonce nedávno jsem měl období, kdy jsem asi dva roky tzv. netvořil vůbec nic, tedy nefotil jsem nic pro sebe, pro radost. Žádná z prvních fotek mi neutkvěla v paměti.

Jak se díváš na dnešní svět ve fotografiích? Nepřijde Ti už nudný a fádní vzhledem k tomu, že dnes fotí prakticky každý, kdo má mobil a foťáky, které jsou běžně dostupné na trhu? Dříve ten, kdo měl foťák, tak přece něco znamenal.
Bohužel je to tak, dnešní svět je obrázky přesycen a bude asi ještě hůř. Je pak těžké se v té nadprodukci nějak orientovat, rozpoznat kvalitu. Komerčně často uspějí fotky na efekt, které se pak brzy omrzí.

Které fotografie děláš nejraději, které Tě naplňují a říkáš si, tohle je moje parketa…
Obvykle se v delším časovém úseku věnuju jednomu tématu. Svého času to byly akty, pak asi deset let portréty hudebních osobností a v současné době fotím převážně na koncertech. Tedy vždy lidé, k těm jsem tíhnul nejvíce. A taky vždy černobíle, to je asi láska na celý život.

Přejděme k jednomu z tvých úspěchů, a tím je čtvrté místo v soutěži JAZZ WORLD PHOTO. Popiš čtenářům, o co jde.
Tahle soutěž funguje tři roky v Trutnově. Obeslat ji může kdokoliv, především jsou ale osloveni lidi z facebookové skupiny Jazz photographers, která dnes již čítá přes 11 000 lidí z celého světa, kteří fotí jazz. Tak se sešly fotografie z 27 zemí světa a odbornou porotou bylo vybráno 30 nejlepších. Hodnotí se velmi spravedlivým způsobem, a sice organizátoři zašlou všechny obrázky všem osmi porotcům, zbavené jmen interpretů i autorů, a ti je ohodnotí body od jedné do deseti. Body se pak jednoduše sečtou a vyjde Vám pořadí od první po poslední fotografii. Těch třicet pak tvoří putovní výstavní kolekci a jsou vytištěny ve velmi úhledném katalogu. Ten je jednak prodejní, jednak se hodně rozdává, z propagačních důvodů ho dostávají např. mnohé jazzové hvězdy, které přijedou hrát do Česka. Jeden letos taky dostal italský prezident, protože první tři místa letos získali shodou okolností Italové. Vyhodnocení proběhlo v rámci jazzového festivalu Jazzinec, já byl zván s tím, že jsem mezi těmi třiceti nejlepšími. Italové museli na pódium, museli mluvit na mikrofon pro 500 lidí, překládalo se. Já pak dostal katalog, který jsem si pořádně prohlédl až doma, a zjistil, že jsem čtvrtý hned za svými novými italskými přáteli.

Kam chceš svou tvorbou směřovat teď?
Nic zvláštního neplánuju, budu si fotit koncerty, dokud mě to bude bavit, a občas, když mám chuť a příležitost, střihnu si něco z předchozích témat.

Moje poslední otázka, chystáš nějaké výstavy, nebo kde mohou čtenáři do konce roku vidět Tvé fotografie?
Momentálně se věnuju projektu, kdy spolu vystavujeme čtyři fotografové, vše černobílé fotky z koncertů. Já to vymyslel, dotyčné jsem oslovil, za sebou máme výstavy v galeriích U chemiků a Gaudeamus, obě v Ostravě. Výstava se jmenuje Svět hudby černobíle. V listopadu to bude Informační centrum v Novém Jičíně, další máme rozjednány v Havířově, v Otrokovicích, v Poličce. Nad to ještě plánuju takový malý výstavní úlet na chatě na Javorníku. Chtěl bych ještě letos, fotky ze svých pravidelných výšlapů na toto místo, a pozor, barevné.

Díky za Tvůj čas, měj se hezky a přeji další úspěchy v Tvé tvorbě.

Petr Libosvár
vedoucí TV Odra

Hlavním sponzorem webové verze pro Říjen 2015:inzerce

Další článek:
Předchozí článek: